Když vlastní stín začne svítit na cestu ostatním
Ten moment, kdy vám řeknou: "Kupte si stan"
Začalo to vlastně nenápadně. S manželkou jsme se nastěhovali k příbuznému a věřili, že to bude fajn start. Jenže se to zvrhlo. Nájem letěl nahoru každý měsíc, platili jsme stejnou věc několikrát a atmosféra v baráku se stala neúnosnou. Začali jsme hledat jinde, jenže realita trhu s bydlením nás profackovala. Majitelé se vyptávali na věci, do kterých jim nic nebylo, a i když jsme oba měli příjem, nikde nás nechtěli. Nejsilnější facka přišla po telefonu. Když jsem majiteli řekl, že si jeho nájem nemůžeme dovolit, odsekl mi: "Tak jste mi neměl volat. Kupte si stan a jděte bydlet do něj." Ten pocit bezmoci, když stojíte s manželkou na ulici a někdo vám poradí stan, se nedá popsat. Pak přišla nabídka z projektu na zabydlování. Chytili jsme se jí jako stébla.
Svoboda ve vlastních klíčích
Co se změnilo? Všechno. Dostali jsme šanci bydlet v normálním, samostatném bytě. Po dvou letech marného hledání a ponižování to byla záchrana hlavně pro naši psychiku. Konečně nám nikdo neurčoval každý měsíc jinou částku, konečně jsme byli ve svém. Držíme si ho už přes šest let a s majitelem máme skvělé vztahy. Ten klid, kdy víte, že vás nikdo nevyhodí a že máte své soukromí, nás postavil na nohy. Dokonce tak moc, že mi časem v organizaci nabídli, abych dělal peera – abych svou zkušenost využil k pomoci ostatním.
Když jsem s peerstvím začínal, vůbec jsem netušil, co mě čeká. Ale dneska vím, že moje vlastní zkušenost je ten největší nástroj, co mám. Na vlastním životě můžu lidem ukázat, že změna je možná. Trvá to, někdy bolí, ale jde to. Když slyším příběhy klientů, neposlouchám je jako úředník, ale jako někdo, kdo se umí vcítit do jejich kůže. Chápu ten strach z reality, který člověka svazuje. I když je každý z nás jiný, v jádru jsme si podobní – všichni chceme nový život, ale děsně se bojíme udělat ten první krok do neznáma.
Trpělivost, která nese ovoce
Jako peer vím, že nátlak nefunguje. Chodil jsem za lidmi venku, mluvil s nimi a vyprávěl jim svůj příběh. Jednu klientku jsem takhle "obcházel" a přemlouval rok. Rok trvalo, než vylezla ze svého úkrytu a uvěřila, že to zvládne. Dneska bydlí už přes dva roky a upřímně si ji samu dokážu představit jako budoucí peerku. Samozřejmě, ne všechno končí happy endem. Někdo to nezvládne a o bydlení přijde. Ale jsou i tací, co dostali druhou šanci a drží se jí zuby nehty. Sami mi pak přiznávají, že se svým zdravím by na ulici další zimu nepřežili. Doslova jim to zachránilo život.
Mluvím jejich řečí
Proč je peer v týmu důležitý? Protože klienti mi říkají věci, které by pracovníkovi neřekli. Máme k sobě blíž. Znám "pouliční slang", mluvím jejich řečí a oni vědí, že jsem si tím prošel taky. Ta důvěra je tam okamžitě, nemusíme ji budovat roky. Tahle práce ale nedává smysl jen jim, dává ho i mně. Ukazuje mi, že i když je mi skoro padesát, pořád se můžu posouvat. Nedávno jsem si udělal důležité kurzy, i když jsem nikdy nebyl zrovna pilný student. Můj příběh je důkazem, že začít znovu se dá v jakémkoliv věku.
peer Mirek
Tento článek pro vás připravil a sepsal náš kolega – peer pracovník s vlastní zkušeností.
Projekt reg. č.: CZ.03.02.01/00/24_064/0005410 je spolufinancován Evropskou unií v rámci Operačního programu Zaměstnanost plus.